Příběh našeho studia Tattoo Mija

Věci, na které jsme hrdí, mívají příběh. A já bych vám ráda vyprávěla ten, který stojí za naším studiem Tattoo Mija. Protože jsem na něj i na svoje kolegyně strašně pyšná :-)

Bylo by super říct, že jsem chtěla tetovat od malička. Mít jasno, netápat, nezkoušet. Moje cesta k tetování ale byla dlouhá a nějakou dobu dost neurčitá. I když jistý základ tam byl. Pocházím z umělecké rodiny, můj tatínek Vlastimil Elšík je akademický malíř, sochař a restaurátor a mě neustále udivuje jeho nadanost a všestrannost. Moje maminka Helena Elšíková vystudovala oděvní návrhářství a svého času pracovala v divadle jako kostymérka. Umí ale taky krásně kreslit. Nejvíc jí baví malovat na dřevěné špalky, kterým dává druhý smysl – kdyby vás zajímala její tvorba, můžete se na ní podívat zde (odkaz). A pak moji bráchové. Tomáš a Adam Elšíkovi jsou filmaři a talentovaní umělci. Spolu s tátou se navíc ve volných chvílích baví v poděděné truhlářské dílně, což se dost hodí (díky za tu pergolu!). A já? Já jsem spíš po babičce.

Moje babička se narodila v malé vesnici u Rakovníka, celý život hodně četla, pracovala v Praze a přála si stát se uměleckou šperkařkou. To se jí bohužel nesplnilo, ale nikdy nepřestala zdobit všechno kolem sebe. Jako děti jsme u ní trávily spoustu času a já tak celá léta čerpala inspiraci.

První zkušenosti

Než jsem se dostala k tetování, šla jsem trochu jinudy. Asi největší vliv na to měla moje máma, pro kterou bylo důležité, abych byla vzdělaná. Zkrátka „aby ze mě něco bylo“. Takže nejdřív gympl a pak vysoká. Myslela to dobře, pro mě to ale znamenalo totální odklon od toho, kdo jsem. A tak se nějak stalo, že jsem vystudovala ekonomii a marketing, což jsou věci, které mě nikdy nijak extra nebavily. Po obhajobách bakalářky jsem to, hlavně kvůli tátovi, ještě vydržela a před státnicema jsem se rozhodla odjet do Austrálie. Sydney. Nejkrásnější město na světě! Žila jsem v domě na pláži, pracovala v malém kiosku a dodnes na to ráda vzpomínám. Po roce jsem se vrátila domů, dodělala státnice a začala přemýšlet, co dál. V hlavě se mi už nějakou dobu formovala myšlenka na kreslení, ale pořád jsem to nedokázala uchopit. Upřímně, moje první představa byla, jak sedím na promenádě, kreslím a obrázky prodávám. Místo vysedávání na ulici jsem se ale přes kamaráda dostala do reklamky, jejíž hlavní náplní byly eventy. Což byla velká škola života, která mi hodně dala :-). A hlavně jsem si díky této zkušenosti uvědomila, že chci tetovat!

První kérka

Po státnicích jsem si udělala radost a zašla na kérku, která mě napadla už v Sydney a která pro mě má význam. A do tetování jsem se úplně zamilovala. Baví mě spojení kresby a práce s kůží. Chodila jsem se koukat na kamaráda, skvělého tatéra. Proseděla tam hodiny a pozorovala, jak tetování vzniká, zkoumala techniky a poslouchala příběhy lidí, co je k tetování dovedlo, jaké používají jehly a co jim tahle práce přináší. To mě baví i dnes. S holkama ze studia se na sebe občas chodíme koukat a vzájemně se inspirujeme. Myslím, že je rozhled strašně důležitej. Jinak by člověk ustrnul ve stereotypech a nešel by dál nejen technicky, ale i kreativně. Tahle sdílená energie mě v našem studiu baví, protože se nevědomky ženeme dál.

Vymyslela jsem si to hezky, ale ještě bylo potřeba sehnat peníze na certifikát a vybavení. A tak jsem z reklamky zamířila do online agentury. Práce mi brala hrozně času, neměla jsem energii ani chuť a bylo nemožný vedle toho ještě začít s tetováním, proto jsme se nejdřív domluvili na zkráceném úvazku a pak jsem odešla úplně.

První „studio“

Odchod z agentury byl super impuls. Kdy jindy, když ne teď? Moje první studio bylo, jak už to tak bývá, doma. Spousta firem začíná v garáži, ta moje vznikla v kuchyni :-D. Tetovací lehátko jsem měla vedle kuchyňského stolu a první zákazníci byli kamarádi kamarádů. Překvapilo mě, jak rychlé tempo to nabralo. Za chvíli mi byla kuchyně malá a já se začala poohlížet po jiném prostoru. Chtěla jsem něco menšího a zároveň v centru Prahy, co bych mohla zkolaudovat jako tetovací studio. Zní to jednoduše, ale sehnat to už bylo horší. A tak jsem si povzdechla svému nejlepšímu kamarádovi Davidovi, teď už mému Davidovi :-), jestli o něčem neví. Byl skvělej! Sehnal mi místo na Moskevské a pomohl mi s vybavením, lakovaním dveří a jejich nasazením… A mohla jsem otevřít!

Mojí hlavní myšlenkou bylo udělat to jinak, než jak se k tetování tenkrát přistupovalo. Prostě se lidem věnovat a snažit se splnit jejich přání, ať už jsou jakákoliv. Protože to oni budou kérku nosit na kůži, tak ať jsou s ní spokojení. Chtěla jsem do toho vnést i sebe, protože to ani jinak nejde a tak jsem se rozhodla postavit to na jemnosti a upřímnosti. Aby se nikdo nestyděl říct si o malé srdíčko nebo nějakou drobnost. A tak vzniklo dívčí umělecké tetovací studio s ženskou energií. Vždycky jsem se snažila, jak nejlíp jsem dokázala. Začala jsem s malými věcmi a postupně je zvětšovala, dělala návrhy a i v těch se časem zlepšovala. Doufám, že po světě neběhá někdo nešťastný s mým tetováním ze začátku, jestli ano, přihlaste se a já s tím něco provedu :-).

Objednávky se nabalovaly a já přestávala stíhat. Asi po roce mě napadlo, že by se mi hodil parťák. Byla to Simona/GaYa. Naše cesty se sice už rozešly, ale spousta z vás má tetování právě od ní.

V novém a větším

Pár let jsme se v té malé místnosti mačkali, což bylo nejvíc znát, když si s sebou někdo přivedl doprovod. To tam bylo vážně plno :-). Rozšířit studio bylo dalším logickým krokem a hodně nám v tom nahrával volný sklep. No jo, jenže tohle byl klasický sklep ve starém činžáku – všude hlína, ze stropu kapala voda a z podlahy vytékala kanalizace :-D. Tuhle velkou výzvu jsme pokořili, opravili polovinu sklepů a získali tak prostor pro krásné nové studio. A tím se uvolnilo místo i pro další nové parťáky. Dnes je nás ve studiu sedm. A o kamarádkách, se kterými pracuju, vám budu vyprávět v dalších článcích :-).

Nakonec bych vám všem chtěla poděkovat. Za to, že k nám rádi chodíte, je s váma zábava a že se nikdy nebojíte říct, jakou kérku si doopravdy přejete.

Vaše Mija